Rozhovor s Robinem Maialeh

Critical Theory and Economics: Philosophical Notes on Contemporary Inequality

Ing. Robin Maialeh, Ph.D. je ředitelem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Působil na prestižních zahraničních univerzitách, doktorát získal na pražské VŠE. Dlouhodobě vyučuje ekonomii na vysokých školách, odborně se věnuje zejména socioekonomickým nerovnostem, politické ekonomii a metodologii vědy. Nad rámec svých pracovní povinností ještě sportuje a zajímá se o umění.

Robine, nedávno vám vyšla kniha. Začneme tedy otřepanou otázkou. Mohl byste čtenářům ve zkratce nastínit, o čem vaše již druhá (jestli se nepletu) kniha je?

V knize se zabývám rozvojem ekonomie v rámci myšlení kritické teorie. Ekonomie je totiž jedinou oblastí mezi společenskými a humanitními vědami, která nebyla v rámci tohoto myšlenkového směru systematicky rozvíjena. Podrobně v knize popisuji, jak individuální racionalita v konkurenčním prostředí může vést k iracionálnímu vývoji celku, což lze ukázat právě například na těžko obhajitelné míře celé řady nerovností. V obecnější rovině si kladu za cíl teoreticky popsat, jak společenské podmínky určují jednání jednotlivce a jak takové jednání na druhou stranu upevňuje tyto objektivně dané podmínky.

Dvě otázky, proč myslíte, že tomu tak je? Proč se zrovna na ekonomii „zapomnělo“? Druhá část vaší předcházející odpovědi zní trochu jako začarovaný kruh. Jaká by mohla být cesta ven? (Chápu, že odpovědí je právě zmíněná kniha, ale přesto...)

Ekonomie se za posledních sto let značně vzdálila ostatním oborům společenských věd, výrazně se matematizovala, poslední dekády díky stále větší dostupnosti a objemu dat a rozvoji příslušných výpočetních metod dále vedly k její empirizaci. To jsou momenty, kterými kritická teorie místy až opovrhuje, nicméně v rámci skutečně vědeckého přístupu ke společnosti je nelze opomíjet a kritická teorie je musí umět integrovat. Na druhou stranu rozkrývá kritická teorie celou řadu falešných představ, například o tom, že prostou sumací jednotlivých empirických skutečností dospějeme ke znalosti o celku a mnohé další fetiše, které zpravidla podstatu více zamlžují, než odhalují a se kterými ekonomie běžně operuje. Kritická teorie v tomto dokáže poskytnout velmi podnětnou reflexi.

A pokud jde o zmíněný začarovaný kruh, není ambicí této knihy najít cestu, jak z něj ven, jako spíše uvědomit si, že v něm jako společnost fungujeme. Takové uvědomění musí být totiž na začátku všech snah kvalitativně se posouvat – jakási rehabilitace osvícenského rozumu, kdy se člověk skutečně vymaní z podmínek, které jej zotročují, a podrobí takové podmínky svému svobodnému autonomnímu rozumu.

“Freedom of choice is reduced to superficial differentiation between consumer goods or the means of enhancing competitiveness. As rationality has become strictly subjective and tied to the mere optimisation of means, the rationalisation process is being taken over by proceduralism, according to which the objective-dominated subject is no longer needed – the agent as a rational autonomous subject is decaying.“ (s. 123)

Komu je kniha určená? V čí knihovně by podle vás neměla chybět a proč?

Takovou knihu nepíšete s cílem udělat z ní bestseller a lze předpokládat, že bude k dispozici zejména v univerzitních knihovnách. Myslím, že ji mohou ocenit filozofové, kteří chtějí pochopit fundamentální zákonitosti tržní alokace, ale zároveň i ekonomové, kteří by chtěli mentálně opustit hranice, které si sami uměle vytyčili, ať se to týká samotného zkoumaného obsahu, nebo i používaných metod. A protože se kniha věnuje nerovnostem v širším smyslu, najdou si tam své společenští a humanitní vědci napříč obory.

Critical Theory and Economics

Maialeh, Robin

AngličtinaPevná vazbaTisk na objednávku

Taylor & Francis Ltd

ISBN: 9780367222208

Skladem 1 ks

Předpokládané dodání v pondělí, 6. května 2024

Skladem 1 ks

Předpokládané dodání v pondělí, 6. května 2024

3 894 Kč -10 %

Zaujal mě obrat sami uměle vytyčili. Máme to chápat jako strukturální problém nedostatku kritického myšlení při získávání vědomostí?

V ekonomii došlo k něčemu, co bychom mohli hanlivě nazvat ontologizací metod. Tom Sargent, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, mluví právě o tomto – perfektní zvládnutí metod jako nástrojů nás má vlastně naučit, jaké jsou ty správné otázky, které si máme klást. Nástroj je tedy na počátku a od něj se odvozují výzkumné otázky. Takže pokud umíte s kladivem, všechny problémy najednou začnou vypadat jako hřebíky. Jinými slovy nejsme schopni spolehlivě definovat problém a nemáme dostatek svobody klást si výzkumné otázky, natožpak stanovovat si společenské cíle. To jako společenský vědec nejsem schopen přijmout, kritický rozum musí jít za obzory používaných metod.

“The dialectic nature of the model defines how structurally genetic market forces govern individual behaviour, as well as how individual behaviour shapes those structurally genetic forces. The resulting inequality does not stem from a unidimensional determinist model which sees the economic base as the sole causal factor of socioeconomic dynamics, rather it is rooted in complex relationships between the various aspects of society which are structured by market imperatives.“ (s. 124)

„Prvotinu“ vám vydalo nakladatelství Springer Nature, proč tu druhou Routledge a ne znovu Springer?

Springer se specializuje na technicky orientovanou literaturu, již desítky let vydává ta nejzásadnější díla v oblasti dynamických modelů. Routledge (imprint nakladatelství Taylor & Francis pozn.red.) naopak dlouhodobě dominuje v politické ekonomii a filozofii. Volil jsem tedy s ohledem na oblasti, na které se dané vydavatelství, byť neoficiálně, soustředí.

Dovedl byste nějak stručně popsat, co všechno obnášel proces vydání odborné publikace v zahraničí? Jak moc jste vnímal rozdíl mezi nakladateli a jak vás ovlivnila skutečnost, že jednou už se to povedlo? Byla to výhoda? Oslovoval jste nakladatele sám?

Nakladatele oslovuji vždy sám, u každého knižního titulu řekněme tři nakladatelství. Zatím jsem měl to štěstí, že ze světových akademických vydavatelství byla vždy alespoň jedna odezva kladná. Poté, v případě prvotního zájmu nakladatelství, následuje rozepsání podrobného návrhu knihy, který recenzují zpravidla tři akademici v daném oboru. K posudkům pak dává autor vlastní stanoviska, případně zodpovídá dotazy recenzentů. Na základě posudků a vašich odpovědí pak rozhoduje rada daného nakladatelství, zda chtějí knihu vydat. A v případě souhlasného stanoviska se můžete pustit do psaní. Na konci jste opět konfrontováni s posudky a začne produkční fáze, která je časově dosti náročná.

Takže na rozdíl od beletrie, oslovujete nakladatele spíše s konceptem než hotovou knihou?

Ano, pokaždé to tak bylo. Ale soudím, že publikování odborných knih je trochu jiná disciplína. Nikdo z editorů mi například neupravuje jazyk, jde výlučně o věcnou správnost, atraktivitu výzkumných otázek a konečná zjištění. U beletrie jsou kritéria, předpokládám, poněkud odlišná.

I proto je beletrie tzv. krásnou literaturou. Ale co jazyková bariéra? Jak moc je pro vás těžké přepnout v textech do angličtiny? Nebo si snad vše připravujete nejprve v češtině?

Píšu rovnou v angličtině. V případě první knihy to nebyl problém, protože obsahuje více rovnic než psaného textu a veškeré odborné znalosti jsem načerpal z anglických zdrojů. Navíc příbuzná témata vyučuji v angličtině, takže jsem přepínat nemusel.

Pokud jde o druhou knihu, která se opírá o rozsáhlá a hluboká filozofická východiska, tam to bylo o poznání těžší. K psaní potřebujete mnohem vytříbenější jazyk, řešíte etymologické a sémantické nuance ve více jazycích, pracujete s nespočtem pojmů, u kterých musíte dodržet konzistentní vazby atp. Navíc velká část autorů, ze kterých čerpám v druhé knize, byli Němci a čeština někdy postihne původní význam lépe než angličtina. Němčina pracuje s komposity, klidně udělá ze čtyř slov jedno, čeština to dohání svou expresivitou a květnatostí, ale angličtina je přímočarý jazyk empiristů. Proto si všichni považujeme Shakespeara, který tímto nástrojem dokázal vyjádřit neuvěřitelné věci.

Předpokládám tedy, že fandíte překladům profesora Hilského?

Rozhodně ano, ale většinu děl máme doma ve starších vydáních, která překládal Erik Adolf Saudek nebo Zdeněk Urbánek. Shakespeara jsem měl v plánu předčítat dětem, aby byly připraveny na všemožná životní dilemata, ale zatím jsme u Čapkova Devatera pohádek.

Publikujete i v autorských kolektivech. Jaký je rozdíl mezi autorským psaním a tvorbou kolektivní – tedy spoluprací s ostatními?

Právě dokončujeme v rámci autonomního výzkumu na ústavu (RILSA, pozn. red.) společnou knihu, která se zabývá těmi nejpalčivějšími tématy české společnosti a ekonomiky, konkrétně migrační a energetickou krizí, situací na trhu práce a inflací. Mezi autory jsou i kolegové z dalších respektovaných výzkumných pracovišť z Německa, Nizozemí a Velké Británie. Kniha by měla vyjít na přelomu roku u nakladatelství Palgrave Macmillan. Jinak pracuji na několika výzkumných projektech s kolegy napříč zeměmi i kontinenty a řada našich výstupů aktuálně prochází recenzním řízením. Na finální publikační výstupy si tedy musíme nějaký čas počkat.

No a celkově se nároky na kvalitu publikačních výstupů zvyšují, zároveň stále častěji dochází ke kombinování různých disciplín i metod výzkumu, což nutně vede k tlaku na to, aby se dalo takříkajíc více hlav dohromady. Výhodou je určitě skutečnost, že nemusíte a zákonitě ani nemůžete být expert na úplně všechno, což vám ušetří spoustu času. Na druhou stranu je potřeba se připravit na to, že konečný výsledek je vždy určitým kompromisem celého autorského kolektivu.

Spíše na odlehčení. Kdo tedy odpracuje tu hlavní dřinu? Asi těžko si sednete společně a diskutujete každou větu. Dovedu si představit, že dojít ke kompromisu je jedna věc, ale dát textu formální podobu může být také výzva.

To se různí projekt od projektu. Záleží, kde je například těžiště přínosu dané publikace. V obecné rovině mají nejdůležitější role vedoucí výzkumu, kteří koncepčně připravují daný výstup a koordinují veškeré výzkumné aktivity. To je příklad výše zmíněné dokončované knihy, kterou kromě autorských a spoluautorských kapitol rovněž edituji. Kolegové mi tedy zasílají své části dle předem domluveného výzkumného zadání a já je pak dávám dohromady se svými příspěvky, případně si ještě texty připomínkujeme a vracíme k dopracování či přepracování. Finální podoba je tedy čistě v mé režii. A vzhledem k tomu, že výzkum „zprůmyslovatěl“ do své současné podoby, tak to máme podobné jako v jiných oborech, tj. snažíme se eliminovat slabiny jednotlivců a soustředit se na oblasti, ve kterých naopak vynikají.

Zmínil jste se o autonomním výzkumu. Aktuálně se rozhořely debaty o tom, že jednání české vlády ve vztahu k novele Zákona o veřejných výzkumných institucích připomíná situaci, které jsme byli svědky v Maďarsku. Jak se uvažované změny mohou projevit ve fungování vašeho ústavu?

Pokud novela projde, bude to představovat zásadní změny ve fungování rezortního výzkumu. Některé své obavy jsem v této věci komunikoval jak panu premiérovi, tak i příslušným ministrům. Momentálně ovšem detaily komentovat nehodlám.

“Market allocation evens out all the fundamental differences – institutions under the rule of the market, be they universities, firms or hospitals, are exempt from their specific contents since they are subject to universal market imperatives. On the other hand, the markets offer various individualised features within the operation thereof; hence, actors in the market have the option to be superficially differentiated as compensation for their fundamental uniformity.“ (s. 123)

Věnujete se akademické práci, stojíte v čele výzkumného ústavu, do toho máte rodinu (dvě děti). Jak se dá skloubit soukromý život s životem vědce a vedoucího pracovníka státní správy?

Samotná vědecká činnost je poměrně flexibilní, na druhou stranu jako vědec nikdy nemáte hotovo, protože poznání je nekonečné. Pro klidný rodinný život je pak podstatné si arbitrárně nastavit hranice, za které nechcete jít. A protože se mi to ne vždy daří, tak je běžné, že píšu večer knihu a děti mi skáčou po hlavě. V kombinaci s mou vedoucí pozicí už je to ovšem skutečně náročné, fakticky ztrácíte nárok na dovolenou či volný víkend.

Není to svým způsobem paradox. Mohlo by to působit, že práci velebíte.

Určitě nejsem workoholik, celý svůj život práci nezasvětím. Ale nyní zastávám veřejnou funkci, vážím si jí a chci se společnosti odvděčit tím, že jí odevzdám maximum. Přitom pamatuji na pohrdavý postoj Komenského nebo Nietzscheho k pracovnímu kvaltu a vím, že v tomto tempu nebudu pracovat věčně, je to určitá fáze mé profesní kariéry. Navíc stále pracuji s možná naivní představou, že ve své pozici mohu věci skutečně někam posunout, proto nechci tuto příležitost promarnit.

Dynamic Models and Inequality

Maialeh, Robin

AngličtinaMěkká vazbaTisk na objednávku

Springer, Berlin

ISBN: 9783030463151

Tisk na objednávku

Předpokládané dodání v pondělí, 10. června 2024

Tisk na objednávku

Předpokládané dodání v pondělí, 10. června 2024

2 925 Kč -10 %

Když se vrátím na úplný začátek vaší cesty, kdy ve vás uzrálo přesvědčení vydat se cestou akademického boje s nerovnostmi? Mělo to souvislost s kořeny vaší rodiny? Myslím té širší.

V rodině máme dlouhou tradici vzdorovat nespravedlnostem a nesvobodě, což je dáno i tím, že většina mých příbuzných je ze Sýrie, kde se spravedlnosti a svobody příliš nedostává. Nemyslím si ale, že by to mělo nějaký zásadní vliv na mé směřování. Hodnotové principy mi zřejmě zůstanou nadosmrti, ale přestože počítám s tím, že s akademickou půdou a výzkumem budu vždy nějak propojen, není to jediná oblast, ve které se mohu realizovat.

Nakonec položím otázku, která souvisí s tím, jak rád se na návštěvách prohrabávám knihovnami přátel. Doslechl jsem se totiž, že jste překvapivě hodně četl už jako student. Které knihy (nevěřím, že by byla jedna jediná) vás nejvíce ovlivnily a proč?

Nejvíce mě patrně ovlivnila Dialektika osvícenství od Adorna a Horkheimera a Dialektika konkrétního od Karla Kosíka. Z těch přístupnějších knih asi Umění milovat a Mít nebo být od Ericha Fromma. Obecně mě zaujalo i dílo J.P. Sartra, Kafky, Šolochova a Saint-Exupéryho. Tento výčet asi nemá společného jmenovatele, ale oceňuji, když se mě autor snaží přivést k samotnému jádru stěžejních otázek života a společnosti. Svou roli ale hraje i životní etapa, ve které danou knihu čtu – umím si představit, že dnes po dvaceti letech by mi ty samé knihy řekly třeba i něco jiného.

Autorovy poslední publikace: