Do kostela přijde upír, vlkodlak a nekromancer…
Postavy Joea Abercrombieho ožívají, trpí, pláčou, bojují o holý život a umírají. A některé zase ožívají.
S Joem máme svoji historii, takže začnu ze široka. V roce 2024 jsem měl tu čest ho potkat na londýnském veletrhu a jako vždy, když potkám někoho, jehož práci obdivuji, jsem byl notně nervózní. Zbytečně. Joe je skvělý chlapík, popovídal si se mnou o svých začátcích a vyprávěl, jak byl pro změnu nervózní on, když začínal spolupracovat se Stevenem Paceym, který se řadí mezi nejlepší audioknižní vypravěče na trhu. Nedivím se mu. Slyšet svoje dílo v audio verzi, je další meta, po které se sápe snad každý spisovatel. A Joe vyhrál loterii.
Náhoda? Štěstí?
Joe je produktivní autor a svou cestu na poli fantastiky si razí jako buldozer. Sype z rukávu jednu trilogii za druhou a nejen že čtenáře nenudí, ale ještě stále je i překvapuje. A překvapil mě první knihou trilogie The Devils?
Bezesporu.
Do kostela přijde upír, vlkodlak a nekromancer… Tak by mohl začínat vtip anebo snad kniha? Pro potřebu zažitého vyprávění vtipů jsem si úvod upravil, ale tyhle postavy na stránkách The Devils skutečně velmi brzy potkáte a nejen je. Středověká Evropa v Joeově podání krvácí, zatuchlý vzduch vibruje dusotem žoldáckých škorní, kopyt válečných koní a tlap mutantů, a stíny se plíží elfové, kteří chtějí lidstvo sežrat. Alespoň se to o nich říká. A na pozadí se rozehrává příběh papalášů lačnících po moci. Šílené, zábavné, kruté. Hltáte stránky jednu za druhou a Joe staví základy svojí největší spisovatelské přednosti – postavy. Nevyzpytatelné, ale přesto tak skutečné charaktery, natolik lidské, až je nám z toho mnohdy zle. Díky nim jsou dialogy alfou a omegou celé knihy. A některé mi dokonce připomněly nejedno drama od McDonagha.
“When you’re headed through hell, you need THE DEVILS on your side. “
A o co tedy jde? Úkol je prostý, dopravit lupičku, o které ještě nikdo neví, že je ve skutečnosti dědičkou království Troy, na místo určení, tedy na trůn. Shrábnout odměnu a nastolit nové pořádky. A tak se parta vyvrhelů vydává na strastiplnou pouť Evropou. Záhy zjišťují, že nejsou jediní, kdo má na trůn zálusk. Putování proto provází brutální střety v opuštěných hospodách, honičky na koních, střety na bárkách pohupujících se na vlnách oceánu, který obývají nejzrůdnější obludy. Odpočinek hrdinové poznávají v prachu cesty u ohně, kde se jeden o druhém dozvídají možná více, než by chtěli. To vše sledujeme z perspektivy všech zúčastněných nekromantů, kouzelníků (pardon mágů), upírů, vlkodlaků i nesmrtelných. Nejvíce však trpíme v kůži nalezené princezny a kněze Diaze, který se tváří v tvář peklu snaží neztrácet víru ve své učení.
Tuhle sebranku si zamilujete.
Budete se o ně v jejich nejtěžších chvílích bát a horečně otáčet stránky příběhu, až zlomíte vazbu (stalo se mi to). Budete jim fandit, protože seznamování se s protagonisty připomíná ono pověstné vyzobávání bonboniéry. Je libo hořkou čokoládu, sladkou pralinku nebo ořech v máslovém krému s kusem skořápky?
Kniha stojí a padá na postavách a jejich osudech, které balancují nad propastí smrti. Šílená jízda nemilosrdným světem. Když se zastavíte, skončíte s kudlou v zádech. Atmosféra vyprávění je sice temná, ale ne depresivní. Nebyl by to totiž Joe, aby čtenáři nezprostředkoval i špetku humoru. Navíc kniha pracuje i s předsudky a možná právě proto se v ní pohybuje tolik roztodivných tvorů, mutantů a hybridů. Vlkodlačice Viga svádí odvěký boj doktora Jekylla a pana Hyda. Mág se cítí nedoceněný a jeho ego hrozí prorazit na půdu. A v tom výčtu bych mohl pokračovat ještě pěkných pár řádků. O to víc se nemůžu dočkat audioverze v podání Stevena Paceyho.
Jedinou vadou na kráse knihy je fakt, že jsem četl unproofed copy, a tak nemohu citovat pasáže, které jsem si užíval nejvíc. Ale ono by to nejspíš stejně nešlo – je jich totiž tentokrát opravdu příliš. Co však prozradit mohu, je, že příběh se skládá z mnoha různě dlouhých kapitol a částí a některé by vystačily na samostatný příběh. Některé mi dokonce připomněly mistrovskou kapitolu It was bad z knihy A Little Hatred, kterou se převaluje pachuť války v jediném strohém sdělení manžela vracejícího se do domoviny, kde ho místo zaslouženého odpočinku čekají jen další boje.
Takže Joe: “IT WAS NOT BAD AT ALL!“